I takový je náš záchranářský život

Bylo právě 15:55 a už jsem se viděl doma, zbývalo mi necelých 10 minut cesty. Po úmorném horkém letním dni v kanceláři už jsem se těšil na to, jak si sednu na terasu, budu koukat do zahrady a popíjet něco studeného. Auta přede mnou začala náhle brzdit. Asi někdo odbočuje, řekl jsem si. Ale když se provoz přede mnou zastavil úplně a já uviděl v protisměru asi 100 m přede mnou stojící kamion, znejistěl jsem. Všiml si, že kamion má poškozený nárazník a chladič, vytlučený levý reflektor a na silnici před ním leží střepy. Vystoupil jsem z auta, nechal jen puštěné výstražné blinkry, zamkl a vyrazil. Už zdálky mi bylo jasné, že došlo k dopravní nehodě a srážka s kamionem nebývá jen o drobném drcnutí s pomuchlanými plechy. Když jsem dorazil na místo a viděl zdeformovanou Fábii v protějším příkopu, věděl jsem, že je zle. Uvnitř seděla žena na místě řidiče a kolem auta postávalo několik svědků nehody, kteří se snažili pomoci.

„Co se tu stalo?“ zjišťuji od hloučku u auta, jak jsem zvyklý ze své profese. Starší muž u otevřených dveří automobilu hned zareaguje: „Vy jste lékař?“, „Ano, ze záchranné služby,“ odpovídám. Ostatní ustupují o krok dozadu. Ujímám se ženy, která je od pohledu poněkud malátná, ale reaguje. Mluvím na ni, sleduje mne a stěžuje si na obtíže při dýchání. Paní vedle mě telefonuje na tísňovou linku záchranné služby. Říkám jí, co má nahlásit o zdravotním stavu ženy a když mám volné ruce, telefon si přebírám.

Tak, jak jsem z 19ti leté praxe u zdravotnické záchranné služby zvyklý, zjišťuji další potřebné informace. Také mechanismus nehody: řidička Fábie chtěla odbočit doleva z hlavní na vedlejší do Dolního Žandova a při tom byla nucena zastavit, aby dala přednost protijedoucímu vozidlu. Zezadu do ní narazil kamion, který ji odhodil do příkopu. Nikdo další s ní v autě neseděl, jela sama. Řidič kamionu stojící nezraněný opodál mechanismus nehody potvrdil a také dosvědčil, že řidička měla zapnutý bezpečnostní pás. Fábie je značně zdemolovaná, čemuž se nelze divit. Řidička si se mnou povídá, je evidentní, že má zlomenou pravou paži, kterou patrně narazila do palubní desky. Stěžuje si na obtížné dýchání a bolesti při nádechu. Puls na zápěstí je dobře hmatný.

Na místo dorazili hasiči: „Dobrý den, děkujeme, my si to tady převezmeme,“ povídá jeden z nich. „Jsem lékař ze záchranky,“ odpovídám. „Aha, tak to byste nám mohl pomoct,“ odvětí s úsměvem hasič. Jsem rád, že už na vše nejsem sám, navíc s holýma rukama. Ať je to jak chce, není-li člověk u nehody se svými spolupracovníky a s vybavením, stává se z něj tak trochu poučený laik. S jedním z hasičů nasazujeme krční límec, další připravují páteřní desku. Bude lepší odstranit levé přední dveře. Jsou sice otevřené, ale celé auto je zapasované v příkopu u cesty a je zde špatný přístup. Ochranná podložka zakrývá dveřní sklo, aby se střepy nesypaly na pacientku, hydraulické nůžky skřípou a vržou o kov dveřních pantů. Pak dveře náhle povolují a putují o kus dál do pole, aby nepřekážely. Na druhé straně byly dveře alespoň zeširoka otevřeny, aby byl zajištěn přístup z obou stran.

To už přijíždějí také moji kolegové záchranáři. „Čau Adame, připrav rovnou infuzní set, Sufentu a vezměte sem vakuovou dlahu na horní končetinu,“ volám na záchranáře z výjezdové skupiny rychlé zdravotnické pomoci z Mariánských Lázní, jako bych byl součástí výjezdu. Pravda, pro ně je to evidentně překvapení, „Čau, co ty tady?“ stačí jen prohodit kolegové s rukama plnýma vybavení. Stav pacientky se postupně zhoršuje. Ptá se na totéž stále dokola, chvílemi odpadá a očima bloudí bezcílně kolem sebe. Jistě má otřes mozku, nedá se vyloučit ani těžší poranění hlavy. Půjčuji si fonendoskop, dýchání je asymetrické, vlevo slabší, což značí poraněnou levou plíci. Nejspíš i zlomeniny žeber, honí se mi hlavou. K tomu zlomená pravá paže, pobolívání v pravém podžebří, nelze vyloučit ani poranění jater, minimálně zhmoždění. Žádáme operátorku záchranné služby, aby byla přivolala leteckou záchrannou službu.

Záchranáři zatím provádějí kanylaci žíly, podáváme analgetika pro ztišení bolesti, fixují paži do vakuové dlahy, ukládají pacientku na páteřní desku a pak do vakuové matrace. Nyní ji můžeme přenést do sanitky, kde ji celkově vyšetřuji. V bočních dveřích sanitky se objevuje doktor z výjezdové skupiny Rendez-vous, který sem dorazil z Teplé. „Čau, co ty tady?“. „Jel jsem domů z práce…“ stačím jen prohodit a hned hlásím popis události, stav pacientky, ošetření, nakonec informaci, že letecká je na cestě, aby si mohlo pacientku převzít. Ohlašuje se letecká. Než opustím místo nehody, zastavují mě hasiči: „Na které výjezdové základně jezdíte? My si to tady jen zapíšeme,“ stojí přede mnou s papíry v ruce. „Já jsem ředitel záchranky,“ povídám jim. „Cože? Tak to je tedy dobrá náhoda,“ odpovídají překvapení hasiči. „No jo, stát se to může každému, ředitel není výjimkou. Ani ten ze záchranky,“ odpovídám a loučím se s poděkováním za spolupráci.

Kráčím zpět ke svému autu, proplétám se mezi těžkou technikou hasičů. V dálce je slyšet přilétající vrtulník. Pokaždé, když jsem ve službě, sleduji jak přistání, tak vzlet, je to naprosto impozantní stroj. Dnes, vlastně vůbec nevím proč, mám nějak všeho dost a asi se zase ocitám duší již doma, a taky na mě nějak dolehla únava. Prožil jsem zde půl hodiny svého života, plně soustředěn v době, kdy jsem měl již sedět na terase a koukat do zahrady. Vzdaluji se z místa nehody a nechávám události plynout již bez mé účasti. Připadám si najednou sám, vypadl jsem z dění, a je to zvláštní pocit. Jako by mi něco v koutku duše říkalo: „Od rozdělané práce se neodchází!“, ale rozumově vím, že už je čas jet domů. Automobil s výstražnými blinkry na mě čeká, stojí také zcela sám uprostřed prázdné vozovky. Tak nasedám a pokračuji směr domov.
Je zvláštní dělat něco důvěrně známého, ale ve zcela jiné roli, za jiných podmínek. Vidět chvíli svět očima někoho jiného… škoda, že to nejde ordinovat pravidelně, všem a ve všech důležitých životních situacích. Možná by pak svět vypadal o dost jinak.

Na závěr bych rád poděkoval našim záchranářům, ale také hasičům a svědkům nehody za dobře odvedenou práci a ženě popřál, pokud možno, co nejrychlejší uzdravení bez následků.